Zastavím v březovým hájku a vydejchávám večerní kondiční běh
„Lišáku!“ uslyším za zády. Prudce se otočím. A hele, Zorena.
„Ha?
„Jaké ha?“ zvedne temnářka levé obočí
„Jako co tu děláš. Nemáš bejt s Atalanem a Femorianem?“
„Nějak ses zadýchal, nejsi z formy?“ vrátí mi nezdvořilost s elegancí sobě vlastní.
„Odpovídat otázkou je neslušný. To vás v Podmoří neučili?“ odseknu s úšklebkem.
Zorena si povzdechne.
„S liškami je to někdy těžké.“
„Nepovídej!“ Tep se mi už zklidnil, tak si zapálím jednu zdravotní. „Copak má naše kráska na srdci?“
„Šelesty,“ odpoví. Líbí se mi, že se tak rychle naučila hru na protivnou lišku. „Ale teď vážně. Mám tu přítele, který by chtěl udělat své matce radost. Proto by byl rád, kdybys s ním udělal rozhovor.“
„O čem?“
„To už nechám na tobě.“ Mezi stromy se objeví postava. Metalák, co vylezl z hrobu, napadne mě. Sotva dvacetiletý, pohublý zombík pohodí vlasatou hlavou, přidrží si odlupující se kůži na ruce (aha, tak to nebylo tetování) a v kamarádském úsměvu ukáže řadu dlouhých zubů.
„To je Samuel Segeth. Samueli, to je Lišák.“
Chvíli na sebe koukáme. Sami má dost zajímavý oči – černý a skoro bez bělma.
„Seš to, co si myslím?“ položím tichý dotaz. Kývne.
„A připravuješ se na maturitu?“
„To máš jinou knížku, kámo,“ zasměje se. „Na blyštění je tu Edward.“
Vampýr co má smysl pro humor. To se jen tak nevidí!
Přikývnu a podám mu ruku. Přijme ji. Opatrně ji stisknu. Mám celkem lufta, aby mi v ruce nezůstal kus upíra. Zorena si očividně oddechne. Ví, že kdyby se urazil, pošlu ho do snickers. Sedneme si všichni do trávy a začneme připravovat koncept interview. No a výsledek máte tady:
Interview se Samuelem Segethem
Otázky: Fox (Oskar Fuchs)
Odpovědi: Samuel Segeth
***
Tvoje maminka píše horory. Takže začneme stylově: lišky si nemohly nevšimnout zásadního posunu v koncepci nadpřirozeného zla. Z něčeho, co mělo budit hrůzu a děs se stal nejdříve hrdina, posléze dokonce objekt zbožňování, popřípadě rovnou sexuálního zájmu… S tím souvisí i proměna momentálně asi nejprofláklejšího monstra – upíra. Byla to dlouhá cesta od Stokerova Drákuly, přes brutální lovce – šelmy v Jiné rase od Jenny Nowak, z jiných světů přicházející Vládce Noční strany z Nekroskopa, až po načančané blyštící se manekýny ze Stmívání…
Moje maminka sledovala horory od útlého dětství, takže pamatuje i monstra, která ještě naháněla strach. Ale zároveň také jistý druh fascinace. Ta tu byla vždycky. Když se podíváte na film Nosferatu, už zde se objevoval sexuální podtext. Tuto více či méně zvrácenou touhu cítily většinou náměsíčné nebo duševně choré ženy. U Jenny Nowak už to byl jakýsi posvátný obdiv prosté ženy před „vznešenou zvířeckostí“- jak by asi řekla mamka. Ale donedávna se počítalo s tím, že upíři jsou oživlé mrtvoly, které k vlastnímu přežití musí pít lidskou krev. Mě máti sice stvořila jako křížence mezi Golemem a mimozemšťanem, podle starých měřítek jsem ale klasický upír. Občas se mi odlupuje kůže, většině lidem asi nevoním, a pokud nepiji krev, zrovna člověku se moc nepodobám.
Co se citů týká, zůstal mi ochranitelský pud k mladšímu bratrovi, víc asi nic moc. Maminka mi přes to přivedla do postele ženu (ach ty spisovatelky!) Ale nevím, zda by se mě ta nebožačka kdy dotkla, pokud bych ji napřed nenakazil fialovým fluidem ze své krve. Leda by šlo o submisivní nekrofilku! Dobrá, – nebyl jsem pohřbený a mám tedy z člověka zachováno víc než z hrobu povstalí, ale pořád jsem mrtvý. A navíc po čertech žíznivý. Dvě dírky do sličného hrdla se mnou nic nedělají. Když už se do toho dám, chci si to pořádně vychutnat.
To je další takový mýtus. Podle lišek po kousnutí upíra toho mezi hlavou a trupem moc nezůstane. Hele, a proč vlastně vampýři – muži, raděj koušou ženy? Vždyť krev jako krev ne Nebo je ta jejich „nadlidská“ síla mýtus a oni raději útočí na slabší kořist?
Tak na to jsem zatím nepřišel! Není nad to, napít se ze silného, pokud možno bránícího se chlapa – z pořádného zpěněného proudu. A maminka nad pararomancemi také kroutí hlavou. Dobře, když v jedenácti viděla prvního Draculu s Frankem Langellou, byla unesená a vlastně začala psát první takové příběhy. Brzy ji to ale omrzelo; vždyť to bylo v každém dalším upírském filmu to samé dokola: žena podléhající svodům nebezpečného milence. Pro to byla mile překvapena filmem Interview s upírem, kde se věci měly trochu jinak. Když se nad tím ale zamyslím jako někdo, kdo už to má za sebou, tak v lidské historii byly ženy zcela běžně znásilňovány, provdávány proti své vůli a umíraly pro narození dítěte tomu vyvolenému – ať už to byl ochlasta nebo skutečný milenec. Možná dnešním dívkám trocha toho násilí chybí.
Hele, když tě tu mám a jsi ten krvesaj… Někdy se za upíry považují i jiné bytosti, živící se krví živých lidí. Jde o většinou o démony, nebo přízraky. Konkrétně ale liškám jde o původní slovanský název vampýrů – morous. Ukazuje to na jistou spřízněnost s bytostí nazývanou noční můra. Je přitom zajímavé, že obě tyto bytosti se vyskytují napříč všemi kulturami, zdánlivě nezávisle na sobě, ač vampýr je oživlá mrtvola a můra má magický původ (démon). Dále je zajímavé, že tam kde se před příchodem křesťanství praktikovaly pohřby žehem a nikoli do země (že by prevence před vampyrismem?), sice nebyli upíři, ale můry ano. Takže víra v ně byla očividně v lidstvu pevně zakořeněná…
Mamka věří, že prapůvodní legenda všechny tyto noční návštěvníky spojuje. Ať už mají krást sny, krev, nebo třeba duši. Jak se tato legenda rozšířila v raných dobách do všech kultur? Možná jde jednoduše o téměř jednotnou představu toho nejděsivějšího, co se lidé odpradávna střeží v noci zahlédnout. Umrlec, i můra… obě ty bytosti jsou víceméně bílé. Čeho se za černočerné noci lekneš spíš? Temné nebo bílé postavy? Kristina moje nepřátele oblékla do bílého, a věř mi, že na mě to docela fungovalo. Horší je to s kresbami těch maličkatých mužíků s anténkami napříč kontinenty. To už si mamka tak lehko spojit neumí.
No a pak tu máme módu křížení upír a člověk, popřípadě upír a lykan/vlkodlak. Z více hledisek to lišky považují za hloupost. Takže s pravdou ven, pane Segethe. Jak to maj upíři se sexem, křížením a potomstvem? Doufám, že nekladou vajíčka…
Třeba kladou. Vsadil bych se, že v těch nekonečných hromadách knih a povídek o pijácích krve najdete nějakého, který se bude líhnout třeba z larvy. Literární a filmový svět je doslova zamořen nejrůznějšími mutanty. Abych řekl pravdu, nedovedu si dost dobře představit „skutečného“ vlkodlaka, natož dítě, které bych nějakým spojením s takovou bytostí mohl mít. Za života jsem chtěl mít armádu děcek, o tom žádná. Teď mám bohužel úplně jiné starosti. „Potomka“ bych snad mohl utvořit jedině za předpokladu, že bych měl čistou formu fluida, nebožáka, který se by jím nechal otrávit a který by po hodinách utrpení nějakým zázrakem „přežil“ vlastní smrt. Zatím jsem něco takového na nikom nezkoušel, což se ale nedá říct o mé úhlavní protivnici, bohužel. A pokud jde o sex, my, tak jak nás mamka stvořila, prožíváme největší extázi jednoduše z pití krve, většina i z utrpení svých obětí.
Knižní horor, na rozdíl od filmu, má jednu obrovskou nevýhodu, Na co stačí na obrazovce pár záběrů a dobrý hudební podkres, musí autor textu… popsat. Bez kvalitních popisů nelze vytvořit to nejdůležitější pro daný žánr: atmosféru. Možná i proto klasický splatter (vyvražďovačka) ale i jiné subžánry, převedené do textové podoby dopadají (mnohdy) velmi žalostně…
Popsat něco skutečně děsivého je nevděčný kumšt, to je jasné. Když se to ale podaří, stojí to rozhodně za to. Také každého děsí něco jiného. Někoho valící se střeva, jiného třeba zvuky ve tmě. To druhé je mnohem těžší popsat. Mamka sama zažila docela dost pěkně děsivých situací, takže má z čeho čerpat. A další kolikrát zažívá, když je píše! Například když jsem já v „Nepohřbených“ právě strašil jednu polární expedici a mamky manžel začal odemykat dveře, jak se vracel domů, byla do naší scénky tak zapsaná, že z toho zvuku div nedostala infarkt. Byla někde ve svých vzpomínkách. Snaží se popsat, co sama zažila. Přenést nás do své prožité situace. Stát se na chvíli námi.
Na jednu stranu se kritika (filmová i ta knižní) na většinu hororů, ale i erotiky, dívá skrz prsty, u diváků/čtenářů mají však tyto žánry a jejich mixy velký úspěch. Čím si tenhle rozpor vysvětluješ?
Vysvětlit si ho neumím. Především co se domácích spisovatelů/filmařů týká. Nevidím třeba rozdíl mezi erotickým hororem a fantasy pohádkou. Obojí je to nadpřirozený svět, který musel být vymyšlen a oživen. Přes to se české fantastice u nás poměrně daří, ale hororu nikoliv. Vlastně ho tady v Čechách píše málo kdo. Mamka si zkrátka umí vybrat. Po hororu teď právě dopsala erotický hi-fi román „Richardovy živé hračky“. Jak ten, tak i příběh o mě „Ti nepohřbení“ měla vymyšlený už dávno. Moje první „verze“ načrtla už někdy ve čtrnácti letech. Na jednu stranu je dobře, že se samotným sepsáním vyčkala do dospělosti. Na stranu druhou – máme tu trh, který je už doslova přeslazen všelijakými verzemi Stmívání a Šedých odstínů.
A proč mají tato dílka u lidí úspěch? Lidé zjišťují, že život je krátký a že v něm nestihnou objevit vše, co by třeba chtěli. Na rozdíl od lidí v naší době (17. století) nevěří v Boha, mnohé zážitky nevnímají jako hřích. Mají nepřeberné možnosti zábavy, poznání a dobrodružství. Takže se představa nesmrtelnosti v nějaké fungující tělesné schránce stává přirozeně lákavou. A což teprve, kdyby ta schránka zůstala navždy sexy!
Finsko, sedmnácté století. To je, co se reálií týká, docela složité období. Politicky, nábožensky, vojensky, ale i z pohledu života prostých lidí. Finsko v té době bylo navíc v područí Švédska, které vedlo řadu válek a výbojů… Zasadit děj knihy „Ti nepohřebení“ do takových kulis asi vyžadovalo hodně studia. A odvahy.
Maminka nešetřila a zasadila můj příběh hned do několika období. Do současnosti – od polární expedice z Barnea až k metalovému festivalu ve Vizovicích, dál do maličkého Zlína těsně před povstáním stavů, do Smeerenburgu – nejsevernějšího přístavu v dobách prvních lovů na velryby a právě do Finska roku 1640. V tomto roce došlo ke zničujícímu požáru přístavu Raumy, kde je můj příběh započat, a odehrává se jedna z přidružených povídek. Mamka za pomocí vševědoucího internetu a několika obětavých přátel vypátrala všelijaké podivné události, a kde chybělo jejich vysvětlení, tam zavedla příběh můj, nebo mých nepřátel. Protože se ve Finsku – tehdejším Švédském království – odehrává nejpodstatnější část děje, měla záminku se do milované země konečně vypravit.
Prosmýčila muzea Raumy, prošla si ruiny kostela Svaté trojice, dále navštívila Helsinki a vypravila se i za severní polární kruh. Kristina by se dala nazvat jakousi „pocitovou upírkou“. Nejvíce inspirace čerpá z divoké přírody a hudby. Severské lesy pro ni byly ráj, pro to další velkou část příběhu zasadila právě tam. Reálie a historické skutečnosti jí pomáhají se „přenést v čase.“ Přes to, že mojí největší starostí bylo zaživa – dostat se své vyvolené pod sukně a ukrást mému bohatému otci nejlepší pálenku, a po smrti – opatřit si pálenku poněkud jinou a v zajímavějším balení, historické reálie celému příběhu aktivně nahrávají. Od třicetileté války, přes zákaz obchodu v Raumě a stěhování Helsinek až po poslední čarodějnický proces na Moravě.
Změníme téma. Myslím, že čtenáři budou zvědaví i na tvoji maminku. Proč si Kristina zvolila zrovna horor?
Maminka se zkrátka ráda bojí a ještě radši straší ostatní. Už jako malá organizovala všelijaké bobříky odvahy, i když sama viděla umrlce za každým stromem a ufona nad každou střechou. Také ví, jaké to je být blízko smrti, mít strach z blížícího se konce. Když si k tomu připočtete fascinaci tvrdou hudbou a tajemnou přírodou…
A ještě otázku na závěr: Jaké rozečtené knihy jí leží momentálně na stole?
Právě teď dočítá životopis Josefa Mánesa „Orlí Hnízdo“ od Anny Marie Tilschové, s sebou v kabele tahá poezii od zpěváka Rammstein Tilla Lindemanna „In Stillen Nächten“ a „Doušek jedu“ od Artura Rimbauda. Doslova na stole jí (už dlouhou dobu) leží „Krvavá Marie“ od Carolly Erikson a zbývá jí poslední povídka ze sborníku „Excelsior, Gentlemani!“.
***
Přes louku se k nám nese hlas zvonu, který odbíjí půlnoc.
„Snad nejsi unavenej, Lišáku?“ zeptá se Zorena posměšně.
„Víš, někdo třeba chodí do zaměstnání,“ zívnu.
„Jsem mág na plný úvazek, to taky není žádná legrace.“
„Ach! Já zapomněl.“
„Půjdeme, taky mám ještě nějakou… práci,“ usměje se Samuel.
„Hlavně nelov moc blízko mýho domu. Anebo jo. Dám ti adresu na pár sousedů, chceš?“
Mrkne na mě. „To podle toho, jaký bude mít ten rozhovor úspěch.“
Rozloučíme se. Mířím domů a v hlavě mi straší otázka, koho čarodějka z Podmoří dotáhne příště…